Home Kodex Příběh Členové Výpravy Download Fórum Návody Recepty Vstup pro členy 
Výpravy

Wisp / Water - 23.2.2020
Deceit - 22.2.2020
Yomo - 16.2.2020
UQ3 - 16.2.2020
Wrong - 16.2.2020
Water - 15.2.2020
Ankh 1 - 14.2.2020
Wisp / UQ 1 - 10.2.2020
Cyclop Valley / Wrong - 8.2.2020
Cyclop Dungeon / Wisp - 31.1.2020


Únor - 2020
POÚTSTČTSONE
 
 
 
 
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
 


Počet přístupů
[CNW:Counter]

cenzuruje váš poskytovatel připojení?



Příběh

Ve Jménu RODu

Co za ďábla sídlí v lidských srdcích, že jim nikdy nenechá okusit klidu? Proč, ač je možno říci, a všichni se na tom shodují, že časy jsou klidné a lidé si žijí velmi dobře, přesto se, prokletí našeho rodu, dožadují změny a nejsou spokojeni, jak by dle rozumu měli býti? Ach marnosti, takoví jsme my lidé. Přestože máme jídla dostatek a na polích i v sadech nám zraje úroda bohatá, ani kmeny skřetů, hordy nemrtvých, letky draků či armády démonů nás zničiti netouží, ba ani žádná epidemie nás nesužuje a všeci vrahové a lapkové v žaláři hnijí, prostě když zdá se, že se na náš svět konečně vrací ráj, lidé se vzbouří a samisi přivolají na sebe peklo. Má historie je zrovna taková.

Jméno krále té doby si už nikdo nepamatuje, stejně jako naše rodová jména, ta ovšem kvůli bezpečnosti jejich nositelů nebyla zmiňována a jen nešťastnou náhodou, upadla v zapomění. Ony časy plynuly ve znamení prosperity, rolníci sklízeli bohatou úrodu každé léto a podzim, rok co rok, vojáci jen málokdy museli od hranic zahánět osamělé vetřelce a jejich hlídkování se stalo spíše výlety do přírody než životu nebezpečnou službou, řemeslníci bohatli díky velkému zájmu o své zboží a umění malby, zpěvu a písemné vzkvétalo a nacházelo více a více obdivovatelů. Zkrátka klidné časy. Právě tento klid poskytl obyčejným lidem možnost přemýšlet a snít o lepším životě a své krásné a pokojné budoucnosti. Avšak i hlavy vychytralé a veskrze zlé se daly do vymýšlení různých plánů.

Už od časného rána se na Hrádek ztracený v hlubokých lesích na východ od městečka Yew sjíždí spousta mužů. Někteří na koních, jiní pěšky, spousta v drahém šatu dle poslední módy a s početným ozbrojeným doprovodem, jiní v hadrech až přehnaně chudých s jediným mečem za vlastním opaskem. V každém zubu na cimbuří stojí lučištník, luk má přichystaný, stačí založit šíp a kdokoli nežádoucí bude sestřelen mrakem šípů, v bráně stojí dva hromotluci v skvělých plátových zbrojích a s těžkými sekerami v rukou. Brání ve vstupu do hradu každému, dokud jim vznešený mág, jehož úsměv již dlouhá léta není úsměv radosti, nýbrž chladného pohrdání, nerozkáže, aby příchozí byl vpuštěn dovnitř. V pravé poledne se brána zavře. Na nádvoří teď podupává na sto koňů i mustangů, lam i zostričů. Okolo hradeb porůznu postává, posedává a polehává nepočítaná sebranka ozbrojenců, kteří si klábosením krátí čekání na své pány. Ti se dostavili všichni, jejich věc je příliš důležitá a účast na ní žádá velkou zodpovědnost. Hlavní sál hradu je zcela zaplněn. Na ty méně důležité nezbyla místa u stolu, musí se spokojit s židlemi přistavenými ke stěně. Snad to některé trochu pobuřuje, avšak nikdo si nestěžuje. Všichni jsou velmi zaujati hovorem řečníka. V čele stolu sedí na trůnech osm mužů. Ten uprostřed s černou kůží, jemuž zpod róby temné jako strach vyčuhuje kousek kostěné zbroje, která jakoby sálala temnotou, mocný nekromancer teď promlouvá ke shromážděným hlasem, jenž je podbízivým šepotem i výhružným křikem současně. Někteří poslouchají s nadšením, jiní blednou hrůzou ,každý z nich ovšem s řečníkem souhlasí. Možná ani nerozumí všemu, co povídá, jeho řeč je však blízká jejich srdcím a oni poslechnou vše, co jim řekne. Když pán mrtvých domluví a usadí se na své vysoké křeslo, síň tone v tichu. Jejich mlčení je vyjádřením bezvýhraného souhlasu, ruce se jim jen třesou, aby vylétly vzhúru a spustily zuřivý potlesk, ústa sbírají vzduch pro jásot a volání slávy. Ještě však čekají, než z druhého trůnu povstane muž s kůží šedivou a nepřirozeně špičatými zuby. Jeho řetízková zbroj jakoby byla vyrobena přímo z čerstvě rudé krve. Muž řekne jedinou větu: „ My odstraníme tyrany, jsme jejich smrt a jejich smrt je naše sláva a stěstí!“ Říká to hlasem klidným ale jasným a zvučným, na dav působí působí jako výbušná směs. Ještě než vampír dosedne zpět na svůj trůn, celý sál vyskakuje z křesel a židlí a nadšeně tleská, jásá a zpívá na oslavu těc osmi moudrých mužů v čele stolu. Ano, oni budou našimi vůdci. Oni nás povedou do války proti tyranům. Svrhneme vládce a budeme vládnout my! Mocní a slavní budeme, veškerá zem a její bohatsvtí připadne nám. A lid bude pracovat pro nás a tak bude šťastný.

Takto tedy začala revoluce, v níž se opravdu změnilo mnohé a nelze říci, že k lepšímu. Našli se takoví, jimž se představa změn nelíbila a ti byli ochotni za staré pořádky bojovat. Zemi zachvátila občanská válka plná krutosti a zla. A protože zlo nikdy nechodí samo, vrátily se I nemoci a hlad, monstra z divočiny opět popadla touha po lidských územích. Smrt měla bohatou žeň. Ti kdo stáli proti povstalcům, byli obyčejní lidé, kteří byli dost chytří na to, aby poznali lež, církve, podle nichž řád světu vtiskli bohové a lidé nemají právo jej měnit, také král, pro něhož vítězství bylo otázkou života a nakonec šlechtické rody, mladé chtěly ukázat, že si své tituly zaslouží, protože byly plny ideálů šlechtictví a staré rody bojovaly kvůli tradicím. Tyto rody, mocné a silné jako tisícileté stromy, sehrály velmi důležitou roli v boji proti revoluci. Leč ne všechny rody byly na správné straně. Bohatství často dokáže zastřít zrak I těm nejsilnějsím a na tradice se pak snadni zapomíná. Postupem času, vskutku nedlouhého, získali povstalci převahu a nakonec oni slavili vítězství. Jejich krutosti a nelítostnosti se vyhnuli jen nemnozí, kteří ve válce stáli proti nim. Král, představitelé církve I šlechtici starého rádu byli popraveni.

Na popravišti za městem Trinsicem je plno. Šumící dav čumilů pískající a nadávající na hrstku odsouzených a krvelačně jásající vždy, když dalsímu z provinilců spadne hlava z ramenou a jeho život po poslední křeči vyprchá. Po těch několika dnech, kdy plným proudem probíhá tato hromadná exekuce, již zbývá jen málo posledních zločinců. Ti však jdou na smrt hrdí a s hlavou vztyčenou. Po pobřeží se táhnou dlouhé řady bezhlavých těl a vrší se se hromady odsekaných hlav. Tváře mužů i žen, starých, mladých ba dokonce i dětí nespravedlivě a zbytečně zavražděných, Některé obličeje již ztrácí tvar, roztékají se hnilobou nebo jsou oklovány ptáky mrchožrouty, na jiných ůze stále vyčíst, co jejich bývalí nositelé prožívali těsně před smrtí. Bez rozdílu mezi muži a ženami se nejhojněji vysktuje strach a zoufalství, vztek a zuřivost, pohrdání a lhostejnost. Jen na dětských tvářích je toho mnohem víc, nepochopení a nevinnost, občas i úsměv dítěte, které zemřelo aniž by vůbec tušilo co smrt znamená a proč jeho se to teď tak týká. Až poslední hlavu oddělí od těla, až poslední z nežádoucích vypustí svou duší vstříc Věčnostim, pak všechna těla i jejich hlavy shodí do moře, ať tam shnijí, ať je sežerou mořské bestie ale ať už nikdy neposkvrní zem svým dotykem. Dav čumilů dychtivě sleduje posledních osm odsouzených. Nejvýznamějsí představitelé svých oborů, nejvyšší šlechtici země. Těm soud vyměřil zvláštní trest, ti budou umírat pomalu, aby si dav přišle na své. Takový zákusek po hojném jídle.

Slunce nevycházelo nad šťastnou zem v onom krvavém týdnu, kdy od svítání do soumraku stovky nevinných zemřely pod ostřím gilotiny. Na konci toho masakru, kdy i osm lordů bylo popraveno, povstala skupinka vůdců revoluce a prohlásila: „ Od této chvíle zem patří nám! Není již nikoho, kdo by nám mohl odporovat! Všichni nepřátelé jsou již mrtví!“ Naštěstí neměli zcela úplně pravdu.

Na dveře ložnice pro služebnictvo klepe ženská ruka. Dveře se pomalu otevírají. Ospalý obličej tlusté komorné nechápavě hledí na svou paní s děckem v náručí. „Tu máš, drž ho, seber ostatní a vezměte si, co unesete, co vám pmůže přežít a jděte. Utíkejte daleko odsud. Já musím zustat s mužem a s ostatními dětmi. Prosím starejte se o maličkého dobře.“ Komorná nevydala ani hlásku, když se dívala do zoufalých očí své paní, jen příkývla a zašla zpět do ložnice. Zabouchla za sebou dveře a za nimi svou plačící paní. Lady tam nestála dlouho, okamžitě se vrátila za svým mužem do ložnice, aby nic nepoznal. Komunikační krystal, kterým se předtím domluvila s manželkami ostatních lordů pro jistotu zničila, jak se předtím domluvily. Teď, kdyby se jejich plán prozradil u jedné, ostatní stále budou mít naději, že na jejich úskok nikdo nepřijde. Ráno si manželé zanadávají na zbabělé služebnictvo ale než zjistí že jim chybí jejich nejmenší, snad ti už budou v bezpečí.

Nejmladší potomci osmi Lordů, děti sotva dvou měsíční, ve válce pečlivě hlídané a utajované, přežily a odešly se služebnými, kterým na rozdíl od svých pánů nepřipadalo jako nějaká strašlivá hanba utéct a zachránit si tak život. Tato dítka se stala nadějí pro obyčejné lidi. Nadějí, že jednou bude zase stejně dobře jako dřív. Jak plynul čas staré generace pomalu vymíraly a místo nich nastupovaly nové. Krev osmi rodů se smísila a s ní i schopnosti dávných šlechticů. Nová krev dala vzniknout jednomu Rodu, jehož děti mají ještě více nadání než měli Lordové samotní. My jsme potomci Rodu. Vrátíme se zpět mezi lid, který nás kdysi tak krutě vyhnal a získáme zpět svou velikost a postavení. Ukážeme, že jsme hodni nést své jméno.